Harry Potter a Řád Bíleho Cherubína - Harryho zmizení

Že Harry zmizel, na to přišla hlídka před domem Dursleyů druhý den na večer, a to jen díky náhodě. Bylo jim divné, že jsou Dursleyovi tak šťastní a slaví, přitom u těchto mudlů to bylo velmi zarážející. Začali se nenápadně vyptávat jejich syna Dudleyho.
A ten jim s širokým a radostným úsměvem na tváři oznámil: „Máme radost a slavíme, že ten budižkničemu Potter zmizel.“ Do hlídky jako když hrom uhodí.
„Jak zmizel?“
„No prostě je pryč a nejsou tam ani žádné jeho věci,“ odvětil opět Dudley a chtěl jít domů dál slavit.
Oba hlídači se na sebe podívali se zděšením v očích, a přidali se k mladému Dursleyovi, aby jim ukázal Harryho pokoj. Když tam přišli, opravdu neviděli žádné jeho věci, ale ani tam nebylo vidět, že by Harryho odvlekl někdo násilím. Vypadalo to jako by odešel dobrovolně, ale jak je to možné? Vždyť ho neviděli opustit dům už několik dnů a to tu dnes byl i Moody, který by ho určitě svým kouzelným okem viděl. Slušně poděkovali a vyšli před dům, kde na sebe kývli a přemístili se na ústředí.
Když je tam spatřili další členové, nestačili se divit, co tam chtějí, vždyť mají hlídat Harryho. Ozvala se Tonks, „zavolejte někdo Brumbála.“ A zničeně si sedla za stůl. Remus přestal jen koukat a začal se dožadovat odpovědi, co tu chtějí, vždyť mají být úplně jinde.
„Až přijde Brumbál všechno Vám vysvětlíme,“ ozval se Moody.
Mezitím už Brumbál vystupoval z krbu.
„Co se tu děje? Kdo mě to volal? A co tu děláte vy dva?“ sypal ze sebe jednu otázku za druhou Brumbál.
„Harry zmizel,“ ozvala se Tonks.
„Jak zmizel?“ vyhrkli současně všichni přítomní v kuchyni.
„No prostě zmizel, že ho už dlouho nevidíme, jsme si zvykli, ale že by ta jeho mudlovská rodina oslavovala, nám bylo divné, tak jsme se ptali toho jejich syna, co že se to děje, no a on řekl, že slaví, protože ten Potterovic budižkničemu je fuč i se svýma věcmi,“ řekli celou verzi příběhu oba hlídači. Brumbál na ně nechápavě zíral, na to přiskočil ke krbu a s někým chvíli mluvil. Za chvíli se vrátil do kuchyně, sedl si a čekal. O pár minut později z krbu vystoupil profesor Snape. Podíval se na Brumbála a řekl mu: „Potter u pána Zla není.“ Toto prohlášení bylo, jako když se vypustí bomba. Všichni po sobě koukali a nevěděli, co se bude dít.
„Viděl někdo Harryho odcházet?“ ptal se Brumbál.
„Ne, neopustil dům, to bych viděl, i kdyby měl neviditelný plášť na sobě,“ odpověděl Moody. „To je záhada, dům neopustil, ale uvnitř není ani on, ani jeho věci. Jste si vy dva jistí, že ho někdo neunesl? Svolejte poradu!“ rozkázal Brumbál.
„Jsme si jistí Albusi, vypadá to, jakoby odešel dobrovolně, v jeho pokoji nebyly žádné známky po boji, asi odešel sám a dobrovolně, neumíme si to vysvětlit. A ti mudlové o něm taky nic neví,“ zareagovala ještě Tonksová k Brumbálově otázce.
Po příchodu všech členů se dohodli, že Harryho musí hledat a za každou cenu najít dřív než Voldemort. Nejvyšší stupeň opatrnosti s tak citlivou informací, ať nepronikne na veřejnost.
Paní Weasleyová byla od této zprávy velmi nešťastná a měla stále v očích slzy, Harryho měla ráda jako vlastního syna, dlouho se jim to nepodařilo skrýt ani před jeho přáteli.
Všichni byli smutní, už několik dní hledali Harryho a bez úspěchu, jako by se po něm země slehla, všichni už ztráceli naději, že je ještě Harry živý. Nejvíce to dopadalo na Rona Weasleyho jeho největšího kamaráda a Hermionu Grangerovou jeho nejlepší kamarádku. Všechny sovy, co ti dva posílali, se vracely s neúspěchem zpět, adresáta nešlo nalézt. Už byly Harryho narozeniny na spadnutí a stále nic.